Hejtujeme hejtry

Pro ty, co se s hejtry ještě nesetkali, tak tohle slovo vzniklo z anglického hate, což znamená nenávidět nebo nemít rád. Takže hejtr je takový nenávistník. Dřív se hejtři vyskytovali hlavně na internetových diskusních fórech, kde se jim říkalo trollové a jejich nakrknuté poštěkávání bylo předmětem pobaveného posměchu. Bohužel ale jejich množení nikdo nereguloval, a dneska se před hejtováním v podstatě není kam schovat.

Hejtování, neboli více či méně sofistikované nadávání na cokoliv, je fenomén. Hejtování se stalo samostatnou a populární literární disciplínou. K nejčtenějším blogům na českém internetu patří 1000 věcí, co mě serou, který dostal rovnou Křišťálovou lupu a dočkal se i knižního vydání prvních 200 postů. Na Facebooku je skupin se jménem začínajícím na Nenávidím (libovolně doplňte šampony, hlad, matematiku, komáry atd.) tolik, že vznikl i specializovaný Hatebook.

Skoč, ty nulo, skoč!

Hejtovacím stránkám se musí přiznat, že dost z nich je celkem zábavných a některé z nich jsou dokonce vtipné. Na druhou stranu, napsat hejtovací text je snadné. Lidská mysl je geneticky naprogramovaná hledat a pamatovat si hlavně negativní informace. Člověk přežívá díky tomu, že si pamatuje, co nemá dělat, a nejde do situací, které se dříve ukázaly jako nebezpečné. Co se ale stane, když se to přepískne? Do zajímavé perspektivy postavil internetové hejtry sociální psycholog Nicholas Epley, který je přirovnal k fenoménu „povzbuzovačů sebevrahů". Lidi, kteří se srocují kolem výškových budov a povzbuzují nešťastníky stojící v jejich oknech, ať skočí, zkoumali sociologové už v šedesátých letech. Zjistili, že jejich počet a agresivita roste v případě, že jsou součástí většího davu a je tma (jinými slovy, jsou-li anonymní). Epley tvrdí, že stejný vliv má anonymita i na internetové publicisty. Na internetu jsme prý dál od příčiny svých frustrací a zároveň tu i daleko míň funguje autocenzura a další seberegulační mechanismy - třeba strach, že za své mudrování dostaneme pár facek.

Způsobím vám blbou náladu

Sociologové už v sedmdesátých letech minulého století tvrdili, že média ovlivňují nálady veřejnosti. Dlouholetý moderátor hlavních zpráv televize BBC Martyn Lewis veřejně prohlašuje, že současná žurnalistika je negativistická, a varuje, že pokud se špatné zprávy neproloží pozitivními, bude se díky síle médií společností šířit blbá nálada. A jeho předpovědi se začínají rychle naplňovat.
Ilustruje to třeba průzkum veřejného mínění na téma „nejzávažnější problém, kterému země čelí", který proběhl v Texasu v roce 1992. Dvě procenta respondentů tehdy uvedla, že hlavním problémem je zločinnost. O rok později odpovídá stejně patnáct procent lidí a další rok třicet procent. Paradoxní je, že se nezvedla skutečná míra zločinnosti (ta naopak klesla), ale stoupl počet zpráv o zločinech. A to prosím ještě nikdo netušil, co se stane, až se do věci vloží internet. S příchodem internetu získali nadávači, hejteři a notoričtí stěžovači ideální médium k filtrování svých frustrací. Ideální proto, že pokud si najdete obecně oblíbené téma, lze na internetu zasáhnout velké množství čtenářů a zároveň zůstat v relativní anonymitě.

Hejtuji, tedy jsem

Možná si říkáte, že není nic špatného na tom, občas si na něco pořádně zanadávat a ulevit si tím. V době, kdy je každý novinář a mediální svět kolem nás zaplavují dva druhy zpráv (špatné a katastrofické), hejtování a negativismus dospěly do stádia, kdy je snadné si z nich vytvořit alternativní realitu, která může zpětně ovlivňovat celou osobnost.
Není to nejspíš tak, že by všichni internetoví hejtři byli nemocní lidé, kteří si hejtování kompenzují svou neschopnost duševně se vyrovnat s okolním světem. Na tom, že věčné nadávání a negativismus plodí další negativa, ale něco bude. Nakonec - co si má člověk myslet o někom, kdo ve svém okolí dokáže najít 1000 věcí, které ho tak štvou, že si vztek musí vylévat na veřejnosti a infikovat jím ostatní? Fakt je v takovém případě chyba v tom okolí?