Do Londýna se jezdí hlavně na nákupy. My se ale přijeli poflakovat po squatech a zapařit na Femme Fatale, večírku s módní přehlídkou. Je to akce, kde vše řídí ženy, takže žádná třídírna milenek pro fotbalisty. Do squatu se dostanete jen když znáte ty správné lidi. Když jsem nadhodila, že by z toho mohla být fajn reportáž, zajímalo je, jaký nezavislý titul mě vyslal. „No, vydává ho popravdě jedna korporace,“ kuňkla jsem. „What??! Fuck off!“
Naštěstí jsem se neprozradila rovnou, takže to byl vcelku prima výlet. Naším domovem se na pár dní stala zasquatovaná londýnská továrna. Před třemi lety jsme sem lezli dírou v plotě pod ostnatým drátem. Letos příjemná změna. Ke staré fabrice s různobarevně svítícími okny jsme prošli velkou otevřenou kovovou bránou. Vybetonovaný plac před squatem býval plný psů a pestře počmáraných obytných přívěsů. Teď je dvůr prázdný, mokrý a plný louží, i když nepršelo. Slouží prý jako myčka aut. Nejspíš nový byznys místních obyvatel.
Hlásíme, že jsme na místě. Ozve se štěkání psa. Záclona s lebkou se odhrne a vykoukne střapatá hlava. Vítá nás squatterka s modrými vlasy a modrým obočím. Hey! Hey! Odežene obrovského čokla, co si vykusuje blechy v kožichu, a vede nás přes improvizovanou počmáranou kuchyňku polepenou výstřižky z novin do svého pokoje. Vládne tu zebří vzorek a modrá barva. A všude, úplně všude se povalují nejrůznější krámy, často zcela nepředstavitelného původu. Ale jak známo, není squatu bez bordelu.
V baráku žije skoro čtyřicet lidí, deset psů a šest koček. A to není prča. S několika squattery sedíme na zemi v zebřím pokoji. Většina z místních má cizí přízvuk, taková evropská směska. Štvalo je prostě platit nesmyslné nájmy a vysolit většinu platu za bydlení. A tak jsou tady, protože jim nevadí, že nejdou zamknout dveře a po stěně se plazí vlhká plíseň. „Na squatování není nic špatnýho," vysvětluje jeden z nich. „Průmyslová revoluce je pryč a továrny už nepotřebujeme. Je to lepší, než aby to tu stálo prázdné a čekalo na demolici."
Dokaleno jest, jdeme spát. „Doufám, že to zvládnete bez matrací. Tuhle jsme nějaký dotáhli, ale chytli jsme z toho blechy, tak to sem už nenosíme," přeje dobrou noc Modrovláska.
V noci, s močákem nalitým pivem k prasknutí, čelím dalším nástrahám squattingu. V kabince trůní mísa, kde je místo sedátka pneumatika od auta. Aspoň nestudí. Voda sice ve squatu teče, ovšem nejisté kvality. Na spláchnutí dobrý, ale víc bych s ní neplánovala. Zachraňuje nás spolucestující Jiří, který jezdí do Indie a desinfekci a převařování pitné vody má zmáknuté. V plechovém hrníčku začne převařovat jako divý.
V růžově vymalované koupelně je jediná vana pro 38 lidí. Visí nad ní obraz Ježíše Krista. Samotná vana ale ke koupačce zrovna nevybízí. Kdo by se taky svlíkal před Ježíškem? Po vzoru místňáků volíme „squat shower", squatovou sprchu, tedy vlhčené ubrousky. Otíráme si všechny tělesné zákruty a cítíme se jako dobře opečovávaná miminka. Kritické jsou nohy, na které po třech stříkáme dezinfekci z lékárničky, protože po čase už nic jiného nefunguje.
Stravování ve squatu jede na komunitním principu, kdo má, tak dá. Ve velké a samozřejmě striktně vegetariánské kuchyni se vaří a jí společně. Někteří squatteři navíc pracují v obchodech s potravinami, a protože britská hojnost přikazuje všechno byť jen lehce povadlé či okoralé okamžitě vyhodit, nosí si to domů. Jaképak plýtvání! Další variantou obstarávání potravy je dumpsterdiving, méně důstojně řečeno vybírání popelnic u supermarketů, kam se často házejí úplně nezávadné produkty, třeba jen den prošlé. Dobrá hospodyňka pro pírko i přes plot skočí a dobrý squatter se nebojí ani popelnice.
Ovšem hlavní důvod našeho londýnského výletu je samozřejmě undergroundová módní přehlídka Femme Fatale. Celý večer mají pod palcem holky. Návrhářky, organizátorky, DJky, filmařky, umělkyně... Na zvacím letáku stojí, že podporují ženy z nápravného centra pro imigranty, ale místo konání chybí. Na to je potřeba znát ty správné lidi. Podle popisu nakonec nacházíme nízký dům pobitý vlnitým plechem a lezeme do dalšího squatu.
Barevná načesaná hára modelek voní lakem na vlasy, dlouhatánské umělé řasy víří cigaretový kouř. Holky jsou nacpané ve více či méně úchylných oblečcích. Jedna z návrhářek ještě dolepuje svoje šaty ze starých duší od pneumatik. Recyklace a DIY (udělej si sám) je mantrou všech squatterů. A už to jede, pódium okupují sexy šatečky i drsné modely, za které by se nestyděla ani pořádná punková lesba. DJky diktují, večírek šlape. Přehlídka vrcholí lehce bizarní performancí. Polonahá modelka s bradavkami přelepenými černou páskou se s vyceněnými zuby plazí po čtyřech po pódiu. Najednou se vrhne na jinou modelínu, ze které zuby divoce rve sukni vyrobenou z něčeho, co jsou v lepším případě sušená prasečí ouška. Prý metafora na konzumní společnost. Holky se do toho položí, za chvíli se už spolu válí po pódiu a prasečí ouška létají vzduchem...
„Správný" squat není jen místo k bydlení, ale slouží i jako centrum alternativní kultury. Zrovna ten náš je ukázkový. Do bývalé sýrárny se vejdou zkušebny, nahrávací studio, sítotisková dílna, malířský ateliér, bar i prostor na koncertování. Vše k uspokojení uměleckých ambic obyvatelů. Za těch šest sedm let, co tenhle squat existuje, odvedli místní spoustu práce. Všechno, od funkčních záchodů až po grafitti na stěnách, udělali vlastníma rukama. Proto mají svůj squat tak rádi a naopak nefandí novinářkám, co se jim tam nacpou, očumujou a píšou reportáže do neundergroundových médií.
Squatting není jen bydlení zadarmo. Je to docela hardcore záležitost. Žít si po svém něco stojí. Soukromí neexistuje a životní prostor sdílíte s lidmi a zvířaty všemožných druhů a osudů... Kdo je ale dneska ještě pro naprostou svobodu ochoten obětovat tolik? Když jsme dojeli domů, shodli jsme se, že my teda ne. Spolucestující Jiří měl celou dobu paniku z blech. Hlavně z toho, že by musely dolů dredy. Já jsem pro změnu dostala stíhu, že ze spacáku chytnu filcky. Pro jistotu jsem shodila veškeré tělesné ochlupení mimo vlasů a obočí. A poslední spolucestující si jen letargicky postěžovala na černou vodu, která po ní doma zůstala ve vaně.
Copyright © 2012 Vodafone Czech Republic a.s.
